Současné umění a Sochařský park

Labyrint v sobě obsahuje stálou představu prahu: přemýšlení o něm a jednání v něm podléhá potřebě určit východisko. V labyrintu dochází ke změně prostředí, dezorientaci, strachu, ale také k rozlišování, síle vůle a ovládání myšlenek. V labyrintu se zrcadlo představuje jako zástěna mentální meditace mezi opačnými extrémy strachu a bezpečí, ztráty a shledání, pochybností a jistoty, uzavřené cesty a otevřené cesty. Znovu se vynořit z labyrintu je svým způsobem totéž jako znovu se ocitnout na cestě, po které jsme se tam původně dostali.

Umělecké dílo se skládá z pěti prvků, z nichž každý tvoří dvě velké struktury se zrcadly, pečlivě vytvořenými tak, aby při pohledu z různých úhlů odrážely samoreplikující se formy. Prostřednictvím těchto inovativních struktur autor zkoumá témata dělení, násobení, akumulace a vylučování, která jsou pro organický vývoj zásadní. Toto dílo, původně koncipované v 70. letech, bylo dále rozvíjeno a vybízí diváky k zamyšlení nad složitou souhrou formy, vnímání a univerzálních principů.

Socha muže na koni v životní velikosti nám představuje záhadného kočovného jezdce, postavu, která evokuje jak osamělého poutníka všech dob, tak dnešního migranta bez domova, který hledá lepší život. Jeho společníkem je malá opička, která mu sedí na rameni a v ruce drží slunečník, aby svého majitele chránila před sluncem. Kůň nese na bocích příruční pracovní nástroje a malé sbírky banálních i tajemných předmětů, které mají pro pocestného patrně velký význam.

Kočárky symbolicky označují rozhodující okamžik, kdy dítě opouští náruč svých rodičů, aby bylo „vystrčeno do světa“. Zde je jejich nepřiměřená velikost a betonová kola odvádějí od jejich původního použití. Houpací sítě vybízejí k tomu, abychom se posadili a nechali se unášet pohodlnou regresí. Název, vytvořený ze slovesa „zdržovat“, tuto myšlenku uvíznutí posiluje.

V díle Petalos de Piedra (doslova kamenné okvětní lístky), které bylo původně koncipováno jako pocta Kubě v roce 2022, má autor podobu kaskády barevných kamenů roztroušených uprostřed trosek a narušuje klid prostoru Galleria Continua v Havaně. Každý fragment, namalovaný jedinečným tónem, symbolizuje odolnost a rozmanitost a vyzývá diváky k hravému zkoumání. Prostřednictvím zářivých barev Tayou oslavuje život a zároveň se zabývá tématy inkluze a aktivismu a podněcuje k zamyšlení nad složitostí lidské existence a snahou o růst.

V díle Karbola (Carbola) představuje autor své nejnovější dílo ze série, v níž se prolíná sochařství a architektura. Inspiruje se lehkou dřevěnou konstrukcí dřeváku a vytváří strukturu, která se odchyluje od tradičních tvarů dřeváků a vyznačuje se netradičními geometrickými proporcemi. Dřevěný dům s prkenným obkladem a širšími mezerami mezi jednotlivými prkny působí vizuálně i prostorově. Tato technika, v historii architektury a umění mnohokrát použitá, stírá rozdíl mezi pobytem uvnitř a vně budovy.